Televize nazývaná česká, neustále ukazuje pouze údajné "zločiny ďábelských Čechů na nebohých českých Němcích". Donekonečna omílá smyšlené i některé skutečné křivdy odsunu, provedeného podle Postupimi, za jehož způsob provedení ČSR dostala uznání Mezinárodního červeného kříže.

Jako by dějiny počínaly rokem 1945. Rovněž Ústav pro studium totalit proti svému statutu nestuduje zločiny a masakry na Češích za války i za osvobozování. Vůbec si nevšímá masového vyhnání 250 tisíc Čechů z pohraničí za doby tzv. druhé republiky po Mnichovu a vyhnání nejméně 100 tisíc Čechů z vnitrozemí protektorátu, jaké se událo například na Sedlčansku, Neveklovsku a na Drahanské vysočině.

Úkolem nás odbojářů je rozkrývat pro veřejnost, zvláště pro mladší generace, masové zločiny na Češích, a po státních a veřejnoprávních ústavech požadovat jejich zkoumání a šetření. Letovický masakr na Češích je jen jedním příkladem z této řady velkoněmeckých zločinů, spáchaných v protektorátu. Na ně poukazuje též naše Historicko–dokumentační komise při ÚV ČSBS v Praze.

Hromadné vraždy Čechů v Letovicích zorganizovaly orgány brněnského gestapa, NSDAP a provedlo je 28. sonderkomando pro boj proti partyzánům, vedené sudetským rodákem od Krnova (tehdy říšský Jägerndorf, uloupený říší ČSR) esesákem Herbertem Kukou.

Od r. 1943 na Letovicku, Boskovicku a celé Vysočině sílil odpor vlastenců proti okupantům. Přibývalo uprchlíků z nucených prací z říše, zvětšoval se počet sabotáží v podnicích a na budované Hitlerově dálnici z Wroclavi (Breslau) do Brna a Vídně, kam bylo nahnáno množství pracovníků. Současně na Vysočinu přicházely stále nové partyzánské oddíly, podporované shozy zbraní a výstroje. .

Kukovo 28. ZbV Kommando (Zum besonderen Verwendung–Kommando) přišlo do Letovic v lednu 1945 posílit nedostatečnou činnost tzv. brněnských stíhacích protipartyzánských oddílů, které již nestačily zvládat partyzány. Zmíněné komando nastoupilo do Letovic ze svého předchozího působiště v Blansku. Tím uzavřelo trojúhelník partyzánského území Nové Město – Letovice – Bystřice nad Pernštejnem.

Velitel komanda SS–Obersturmfiührer Herbert Kuka, nevypátraný válečný zločinec, velel třem důstojníkům a asi pětatřiceti poddůstojníkům a mužům. K dispozici měl rovněž síť konfidentů brněnského gestapa, z nichž někteří – Pražan, Winkler, Rittichová – byli po dopadení souzeni mimořádnými lidovými soudy.

Kukovo komando začalo řádit od 23. února 1945 v Újezdě u Černé Hory, ve Skaličce, Vísce u Zbraslavce, Velenově u Boskovic, v Tasovicích, v Šerkovicích a jinde. Jeho akce končily kromě zabíjení partyzánů mučením celých rodin, jako byly rodina Porčova a Škrabalova, které skončily v koncentrácích a na popravištích. Mrtvoly partyzánů komando bralo s sebou. Zpopelnilo je brněnské krematorium. Popel ukládalo v úřadu gestapa na právnické fakultě v Brně (proti níž dnes stojí pomník Edvarda Beneše). Dne 16. dubna 1945 komando zabralo penzion Lamplota na koupališti v Letovicích. (Penzion byl místem nezdařeného atentátu na HJ. Po něm vypukly velké represe českých vlastenců v celém okresu Boskovice.) Protože frontové boje vrcholily a gestapo zrušilo věznici Kounicovy koleje 18. dubna 1945, nebylo možno vězně komanda převážet nadále do Brna. O jejich osudu rozhodoval esesák Kuka po konzultacích s esesákem Maxem Rauschem, vrchním vládním radou v Brně, velitelem SIPO na Moravě.

Masakr na českých vlastencích Kukovo komando spáchalo v lesíku proti hotelu. Přesné datum není známo. Odhady pamětníků se pohybovaly od 25. dubna až do 4. května (?). Masové hroby byly objeveny až po osvobozenÍ. Devatenáct vězňů si muselo vlastnoručně vykopat hroby a padlo zastřeleno ranami do týla za řevu motoru náklaďáků, aby nebylo slyšet výkřiky. Na upozornění mého strýce, odbojáře Miloše Červinky, který Kukovi uvedl, že partyzáni a revoluční gardy jsou připraveni k zásahu na město, dne 7. května Kuka nakonec několik zbylých vězňů propustil dobrovolně.

Před útěkem z města 8. května si vynutil projev na letovickém náměstí. Zde ožralý esesák veřejně lhal, že prý "za něho nebyla prolita kapka krve"(!). Spolu s Kukou utekli do říše – patrně do Bavor –Ietovičtí příslušníci komanda, členové letovické NSDAP Ikráth, Morkes a jiní nacisté. Kukova prolhanost se tragicky projevila dne 9. května 1945. Toho dne byl nákladní vůz na koupališti kontaktován číšníkem hotelu Zdeňkem Zvěřinou. V něm nastražená bomba rozmetala vůz i nebohého českého vlastence, který měl za úkol ho prohlédnout. Detonace zničila koupaliště a následným požárem i hotel Lamplota.

Masové hroby Kukových obětí byly objeveny až po osvobození ve dnech 12. až 15. května 1945, když se začaly propadávat, třebaže byly maskovány mechem a jehličím. V prvním hrobě byl identifikován Josef Opálka, odbojář z Benešova (jeho pamětní deska je v obci a jeho jméno na pamětní desce jedenašedesáti odbojářů okresu v Doubravici, zřízené na můj náklad). Druhý mrtvý nebyl identifikován. V dalším hrobě byli dva partyzáni a dvě ženy (!), z Újezda u Černé Hory. Marie Smíšková a Marie Filková. Hrdinky, vlastenky, oběti ukrutného fašistického mučení, v němž se vyžívaly Kukovy stvůry jako poručík Bussat, Neumann a zvláště tlumočník Johann Weisenberg. Tloukli vyšetřované – i ženy! – zvláštními pruty a čtyřhrannými obušky do bezvědomí.

Trnovou korunu českého mučednictví bestialitě kukovců nasadil objev dvanácti mrtvých vlastenců – Josef Vejrosta (Kozárov), jeho dvě sestry Marie a Josefa, Antonín Konečný (Štěchov), Josef Ryzí (Lačnov), Jan Krejčíř (Těchov), jeho manželka Josefa a dcera Milada, Augustin Tesař (Kunice) a tři neurčení muži.

ZO ČSBS Boskovice má v archivu fotografie objevených hrobů. Jsou k dispozici též HDK ÚV ČSBS. Tyto fotografie nikdy nebyly publikovány. Jediný hromadný záběr rakví zavražděných českých mučedníku uveřejnil profesor Vojtěch Žampach ve své brožuře Se smrtí v týlu (Blansko 1984, s. 23.) Žádné jiné snímky letovického masakru zveřejněny nebyly. Česka televize o ně neměla zájem. Za HDK tímto dáváme podnět Ústavu pro studium totalit a řediteli Hermannovi k dokumentaci nejen letovického masakru Čechů, ale i všech ostatních německých zločinů na českém, slovenském, židovském a romském národě, páchaných nejen za války, ale i v jejím závěru.